Slovinsko 2016
Ojížděli jsme ve středu večer. Martin Beneš s Aničkou přišli skoro o hodinu
později. Čekání nás netěšilo, ale slibovali jsme si od toho flašku, tak to nás
uklidňovalo.
Před Budějovicemi Honza Kukla předal řízení Márovi, což se povedlo pěkně
podle plánu. Nicméně pak už to moc podle plánu nebylo, protože jsme plánovali
zastavit v Budějovicích v Tescu, které mělo mít nonstop. Nemělo. A tak jsme
několik z nás byli bez nákupu, bez jídla a bez pití. Alespoň základní zásoby
jsme doplnili na pumpě v Onu, sušenky a pití.
Štány podle mě taky neměl zrovna v plánu zvracet z okýnka, čuně jedno, ale
cesta byla dlouhá a zřejmě zábavná. Já nevím, spala jsem celou cestu v uličce.
Na místo, do Obervellach, jsme přijeli někdy k ránu, to už zase zřejmě
podle plánu.
Nafoukli jsme lodě, převlíkli se do hydra a ocenili, že zatím neprší,
přestože všichni strašili s předpovědí, která slibovala déšť. Moll byla krásná
řeka, pěkně jednoduchá na rozjezd a na rozehřátí. Ačkoliv byla pěkně ledová.
Odpoledne jsme pak přejeli do kempu v Ainet a většina šla ještě na vodu, na
příjemný úsek Iselu, o něco malinko těžší, ale ne o moc.
Přijeli unavení a celkem promrzlí. Večer byla pohodička. Kemp byl krásný, dali
jsme si spršku a poseděli u grilu. Jedna malá epizodka se semlela kolem mého
oblečení, které jsem si nechala v převlékárnách před sprchou. Než jsem se
vrátila, oblečení bylo pryč. Měla jsem tam jako na potvoru obě svoje mikiny.
Místní Guidi se to ale jali řešit a zavolali učitelce, která to pravděpodobně
odvezla, pač si myslela, že je to někoho z jejích dětí. Ta to ještě ten večer
dovezla i se sušenkami a jedněmi cizími spoďárkami.
Druhý den ráno se pak jel ten samý úsek Iselu, jen se nastupovala o něco
výš. Pak obídek v kempu a odpolko přejezd do Bovce ve Slovinsku. Po cestě první
nákup v Lienzu. Nicméně hlady jsme zatím netrpěli. Štány konečně umyl okno a
Martin s Aničkou konečně dovalili flašku. Po cestě jsme si pak zkrátili dlouhou
chvíli čtením Antarktické míle. Je to krásný příběh dálkové plavkyně, která si
šla za svým snem.
Bovec parádní, spalo se dole jako vždycky, počasí stále exkluzivní. Večer
šel někdo do města, někdo ještě griloval zbytky a někdo šel brzo spát.
Ráno konečně Soča. Jela jsem ji poprvé v životě a byla jsem nadšená. Vůbec
celé Slovinsko mě nadchlo. Každý můj smysl vnímal něco jiného .Pozorovala jsem
Rakouský hory a řeky, poslouchala chorvatský cikády a šum borovic, lidi se ke
mně chovali jako Italové, kebab jako od správných německých turků, burek jak z
Albánie. Jak jsem si libovala ve sladkých vodách, ve vzduchu jsem ocenila vůni
moře. Dohromady to pro mě tvořilo ráj.
Dopo úsek od lanovky po Čezsoču. Počasí se zatím ještě drželo, ale už mu s
námi pomalu docházela trpělivost.
Pak oběd v kempu a odpo Korytnice. Na převlíkání se nám počasí už vážně
zkazilo a začalo pršet. No ale co, za chvilku budeme na vodě, tak to bude
jedno. Doklopýtali jsme k řece po lesní krkolomný pěšince, dofoukli jsme lodě a
počkali jsme na Máru. S dorostenci jsme si udělali tradiční pyramidovou fotku a
jeli jsme. Nádhera. Ve chvíli kdy se kolem nás skály sevřeli tak, že kajakář
sotva pádlo mohl smočit, cítila jsem se jako by mě sama příroda objímala a bylo
mi krásně. Přestalo pršet, po hladině se nehybně válely cáry bílé mlhy a bylo
ticho. Ostatní lodě působily v mlze jako duši nebo Chároni převozníci.
Nevyvolávali však strach, ale naopak pocit pospolitosti.
Za nedlouho jsme se na vlnách Korytnice vlili opět do Soči a pokračovali
jsme až do Trnova ke slalomce. Poslední úsek cesty , ze Srepenice 2 ke slalomce
byl náročný. Mlha zhoustla, kameny se zvětšili a voda se začala mnohem víc
chlupatit. Takle k večeru to vyžadovalo koncentraci a rychlý reakce, což nebylo
snadné vzhledem k únavě, která byla už sakra znát.
Dojeli jsme ale v pořádku, počkali na Máru s busem, převlíkli se do suchého
a večer si nepřestali užívat dovolenou a většina z nás vyrazila na skvělou véču
do města, do Letního Vrtu. Dala jsem si svoje vytoužené kalamáry a bylo mi
dobře.
Ještě před tím jsme šli do nedaleké jeskyně hledat kesku, kterou se už před
lety snažil neúspěšně najít Tomík. Tentokrát jsme ji našli, ale hledali jsme
dlouho.
Ten samý den šli tři z nás místo na vodu na Canoning a vrátili se taky moc
spokojení.
Poslední den ráno jsme si dali spodní úsek Soči, tentokrát bez mlhy a bez
únavy. Bylo to znát. Zabaleno už jsme měli z rána a tak jsme chtěli rychle
dojet do města, nabrat zbytek lidí, dát si rychlý oběd a vyrazit na Prahu, abychom
dorazili nějak rozumně. Těsně pře kempem nás ale zastavila nějaká finanční
správa a ne krátce nás prudili. Chtěli vidět úplně všechno. Mára se Štěpou se s
nimi celkem v klidu nějak domlouvali a zhruba po tři čtvrtě hodiny nás nechali
jet. A tak se odjezd posunul, protože poslední kebab v Bovci jsme si nemohli
nechat ujít.
No a hurá zpátky. Po cestě jsme ještě četli, povídali si, dopíjeli pivko a
srovnávali účty. Zájezd nás vyšel na příjemných 2.600 s dotací, 3.000 bez
dotace. Ještě jsme se v buse všichni pochválili, Štěpu za skvělou organizaci,
Máru za to, že to tak zodpovědně odkroutil, dorostence za hojnou účast a za
odvahu a i my jejich vedoucí jsme byli pochváleni, že jsme je sebou vzali. Bylo
to parádní, nikomu se nic nestalo, všichni jsme se v pořádku vrátili ke svým
rodinám a všichni jsme si to nad míru užili. A tak to mám být.
Bára